Můj příběh
Jmenuji se Radek Brila a jsem realitní makléř a investor. Ale jsem také manžel a táta, fanoušek architektury, fotbalu, dobrého jídla a pěkných aut. A tohle je můj příběh.
1989
Kluk
z Benešova
2008
Začínám
v realitách
2011
Zakládám realitní kancelář
2013
Beru si svou
ženu
2018
Konečně jsme tu
s dětmi
2020
Náš návrat do Benešova
1989
Kluk z Benešova
Narodil jsem se v Benešově, kde jsem také vyrůstal. Na střední školu jsem dojížděl do Prahy a po maturitě zde se svojí přítelkyní, která je dnes mojí manželkou, zakotvil. Cestou vlakem do školy jsem bůhvíproč vždycky z okna sledoval právě vznikající novou zástavbu na Novém náměstí v pražské Uhříněvsi a říkal jsem si, jak rád bych tu jednou bydlel. Už tehdy mě tahle městská část, poslední ze všech dvaadvaceti, k sobě zvláštně přitahovala.
Byla ale čistá náhoda, že jsme náš první společný domov našli právě tam, v ulici V Kuťatech, v pěkném 2+kk s předzahrádkou, o kterých toho díky tomu docela dost vím. O dva roky později jsme na ni poprvé vypustili našeho milovaného bílého čivaváka Falca, který nám pak svou bezvýhradnou lásku dával dalších deset let a zabydlel se v našich srdcích nadobro.
Pravda je, že jsem vlastně nikdy jinou práci nedělal. Tedy, když nepočítáme brigádu v obchodě s obuví, odkud jsem – ruku na srdce – nebyl pro nedostatek zájmu vyhozen jen proto, že obchod patří mamince mého kamaráda. K práci v realitách jsem byl doveden shodou několika náhod. Je to docela legrační příběh a rád vám ho někdy povím, až se uvidíme.
2008
Začínám v realitách
Začínal jsem v malé realitní kanceláři se vzletným jménem, která už dnes neexistuje. Byl jsem nejmladší z kanceláře plné ostřílených borců, kterým tváře ošlehala devadesátá léta. Kluk z Benešova v kancelářích na Vinohradské třídě. Jen jsem zíral. Naučil jsem se řemeslo od lidí, kteří pamatovali samotné začátky naší profese. A pochopil jsem také, co dělat nechci.
Všem kolegům z kanceláře jsem a budu vděčný za všechno, co mě naučili. Ale stejně musím říct, že mimo dalšího mě od nich odlišovalo, že jsem viděl budoucnost naší profese, nikoliv jen přítomnost. Bylo to možná moje mladické nadšení, možná další náhody, na které si dnes už nepamatuju, ale z nějakého důvodu jsem tuhle svojí první práci vzal neskutečně vážně a rozhodl se, že v ní budu vážně excelentní.
2011
Zakládám realitní kancelář
Po nějaké době nastaly v kanceláři neshody a bylo jasné, že celá loď jde ke dnu. Já chtěl zůstat v byznysu a dokázat v něm ještě velké věci… a tak jsem spolu s kolegou založil značku TEAM realitních makléřů.
Udělal bych to zpětně znovu? Vydal bych se cestou rizika, ze dne na den ze sebe udělal ředitele, sekretářku, obchodního zástupce, grafika i makléře v jednom? Nevím. Ale tehdy jsem vsadil všechno na jednu kartu, do popisu na sReality.cz napsal, že jsem k dispozici 24 hodin denně každý den v roce a čekal. A pak zazvonil telefon. A od té doby zvonit nepřestal.
V Uhříněvsi v té době nebyla etablovaná realitní kancelář. A já si uvědomil, že tam bydlím, že tam žiju, a že jsem to tam měl rád ještě dlouho před tím, než jsem se o práci realitního makléře vůbec dozvěděl. A došlo mi, že jsem místní realitní makléř.
2013
Beru si svou ženu
V roce 2013 jsem se po šestileté známosti oženil v průhonickém zámku. Hostinu jsme měli v Pivovarské restauraci v Uhříněvesi a domů pak došli pěšky. Moje žena byla tehdy v polovině studia na Právnické fakultě UK a já jsem před sebou měl státnice na Metropolitní univerzitě Praha. Zpětně jsem neskutečně vděčný, že na mě manželka naléhala, abych absolvoval vysokou školu. Pokračoval jsem v oboru, který jsme oba studovali na střední: Mezinárodní vztahy a evropská studia. Je to jediná věc, která se v mém dospělém životě netýká realit. Je to ale zkušenost, ze které v mnoha ohledech těžím dodnes, protože realitní makléř musí mít, mimo jiné, dobrý všeobecný přehled.
Dokonalý přehled o dění v Uhříněvsi jsem pak, s trochou nadsázky, získal v roce 2015, kdy jsme se přestěhovali do centra dění, na Nové náměstí. Ocitl jsem se na druhé straně okna, do kterého jsem jako středoškolák koukal z vlaku. Podařilo se nám tam vytvořit krásný domov podle našich představ. Ten byt pak bude mít vždycky zvláštní místo, protože právě tam jsme si přinesli v dětské autosedačce ty, pro které vlastně všechno děláme.
2018
Konečně jsme tu s dětmi
V roce 2018 se nám narodil vymodlený syn Honzík. Pojmenovali jsme ho po mém milovaném dědečkovi, nejférovějším a nejrovnějším chlapovi, co jsem znal, který zformoval mojí osobnost a to, co na ní snad stojí za to. Jeho ztráta bolí dodnes. Odešel příliš brzy, ale v mých očích, by to příliš brzy bylo vždycky.
Rok a půl po Honzovi doplnila naši rodinu dcera Evelínka. V roce 2020 ochromila svět pandemie a já se poprvé v životě doopravdy bál. Asi je vám jasné, že ne o sebe.
Po třech měsících poctivé izolace v bytě na uhříněveském náměstí jsme se rozhodli, že chceme našim dětem do budoucna dopřát trochu vzduchu a prostoru.
2020
Náš návrat do Benešova
Jak už tedy nyní víte, dům máme v Benešově, kanceláře na Vinohradech (nakonec jsem se vrátil na původní místo činu, jen o několik bloků dál, na Náměstí Míru). Uhříněves, kde znám profesně každý metr čtvereční, mám, stejně, jako kdysi na střední, stále na trase.